Poslední rok zdánlivé bezstarostnosti. Přichází vlna nostalgie. Asi každý si najde něco, co mu bude chybět nebo někoho, po kom se mu bude stýskat. Někteří z nás tu strávili devět let a to už je, myslím si, celkem dlouhá doba.

 

A co nám dala karanténa? Asi víc času k přípravě na přijímačky. Možná uvědomění si, že ta škola není zase tak špatná. Občas nám chybí lidé, u kterých bychom to asi ani nečekali. A co nám vzala? Náš poslední třídní výlet, akademii, návštěvu Anglie a také ty poslední týdny, kdy jsme mohli být spolu. Ten “deváťácký“ konec roku, na který se těšíme už od první třídy. Na ten pocit, že máte vše za sebou a můžete to konečně pořádně rozjet v našich třídních mikinách a nad ničím nepřemýšlet.

Ale i tak jsme si to docela užili, nemám pravdu? Byly to podle mě vesměs krásné roky. Hádkám jsme se jako každá třída nevyhnuli, ale to nás nezastavilo v získávání nových zážitků. A některé zážitky jsou, myslím si, nezapomenutelné. Výlety a školy v přírodě, na kterých nebylo hlavní, kam jedeme, nebo co budeme dělat, ale to, že jsme byli spolu. Naše ne vždycky vydařené stezky odvahy. Hlášky a přezdívky, které byly pochopitelné jen pro nás. Všechny ty naše dětské trapasy, které si dnes se smíchem připomínáme.

To, že si nedáme nic líbit. Naše boje a hádky s učitelskou vyšší mocí, které jsme nikdy nemohli vyhrát, ale vždycky jsme věřili, že můžeme něco změnit. Naše společné průšvihy. Ani nevíte, jak se lidé dokážou stmelit, když řeší, jak je vysvětlit doma, jak z nich jednoduše vybruslit.

Propojení jsme jednoznačně i s druhou devítkou. Ať už tím, že jsme na sebe jako malí vyřvávali A – jako Andělé a B – jako Blbci, nebo našimi společnými lyžáky a cyklisťáky.

Ať si říká, kdo chce, co chce, jsme jedna velká parta. A naše vzpomínky a zážitky nám už nikdo nesebere. Mám vás ráda, lidi.

Aneta Rohulánová a Ema Vanclová, 9. A