Šest neděl už je naše škola prázdná. Jaké to je? Nic moc, spíš špatné. Vrchovatě se děti, pedagogové i rodiče přesvědčují, proč je užitečné a správné chodit do školy. Školu školou nedělají diktáty, počítání a referáty. Tvoří ji vztahy, kamarádi, diskuse, samotný proces učení se.

              Na pravou míru bychom měli uvést i nepřesná dělení předmětů na hlavní a málo důležité. Zejména hudební výchova, výtvarka, tělocvik jsou velmi důležité součásti práce s dětmi, ale na dálku jen velmi těžko uchopitelné. A tady přichází jedna z důležitých rolí rodičů. Zpívání, kreslení, pohyb, to je nyní v jejich režii, a pokud toto společně rodina provozuje, pak dělá pro své děti hodně.

              Podobně nemá moc velkou cenu učit rodinnou, etickou nebo občanskou výchovu přes internet prostřednictvím úkolů a zápisů do sešitu, když „občanka“ je nyní všude kolem nás. V rodinách se diskutuje o tom, jak funguje stát a jak by měla vypadat starost o občany. Najednou vnímáme, že nejsme všichni stejní. Starší generace, která je v klidných dobách oporou svých rodin a celé společnosti, je nyní ta ohrožená a musíme jí pomoci.

              I pro školy je tato doba výzvou. V naší plhovské škole se snažíme pracovat s dětmi na dálku co nejefektivněji. Za pár týdnů většina pedagogů zvládla (musela a chtěla zvládnout) komunikaci prostřednictvím moderních technologií. Domlouváme se s dětmi přes školní informační systém Edookit. Během pár dní jsme zjistili, že přes Google třídy pozvedneme školní práci na dálku na vyšší úroveň. Jeden, dva členové sboru nabídli nastavit pro komunikaci s dětmi systém videokonferencí a nyní je to standardní a fungující komunikační kanál, který využívá velká část našeho sboru. Věřím, že až se začas vrátí vše do „normálu“, to nové a „objevené“ už nezmizí. Bylo by dobře, aby zůstala posilněna úloha slovního a formativního hodnocení. A učení na dálku prostřednictvím moderních technologií využijeme např. při kontaktu s dlouhodobě nepřítomnými dětmi.

              Po měsíci, kdy děti zůstaly doma, jsem oslovil rodiče, ať se s námi podělí o své zkušenosti s domácí výukou. Odpovědělo nám asi padesát rodičů. Uklidnilo mne, že v drtivé většině nepotřebovali se školou řešit zásadní problémy. Ukázalo se také, jak rozdílné podmínky panují v jednotlivých rodinách. A potěšilo mne, že oceňují práci učitelů. Opakovaně se přesvědčují, že učení nespočívá v tom, že dítěti zadám úkol a pak mu dám známku. Když už mám na dnešní „špatné“ době hledat pozitiva, pak toto jako pozitivum cítím.

                                                                                     Vladimír Honzů